Skupina Bluetree ze Severního Irska (Bealfast) u nás zatím není moc známá. Nedávno se ovšem v České republice objevilo jejich nové CD s názvem Greater Things, které jistě stojí za pozornost. Název alba odkazuje na písničku „God of the City“, kterou od Bluetree převzal nepoměrně známější worship leader Chris Tomlin. Bluetree jsou partou mladých kluků, kteří ve svém sboru hrají chvály a že to není hraní ledajaké se můžete přesvědčit na jejich MYSPACE stránce.
Komu se tento čerstvý irský worship zalíbí, může si kapelu dokonce poslechnout naživo na festivalu Lumen v Trnavě.

Začali jsme si povídat o jejich místním sboru – CFC (Christian Fellowship Church) v Bealfastu.

Aaron: … CFC má v oblasti chval silnou tradici. Vyrůstali jsme v atmosféře svobody a lidé kolem nás – jako Robin Mark, Jonny Parks a další – nás učili, jak uctívat. Když jsme začínali, tak jsme vlastně byli taková banda kluků, kteří uměli hrát na svoje nástroje a sem tam to i dělali, ale po nějakém čase jsme začali být sami ze sebe vcelku frustrovaní. Začali jsme se učit disciplíně jako kapela, naplno zkoušet a v tomto novém přístupu jsme našli také novou svobodu v uctívání. Hráli jsme víc s přehledem, ale přesto jsme měli cit pro chvíle, kdy Bůh vstupoval do našeho koncertního setu.

Severní Irsko je vážně malé – kamkoliv jdeš, na jakoukoliv akci, bude tam hrát pořád těch samých šest nebo sedm kapel a většinou jsme to byli my, dál kapela Six Star Hotel a DJ and JP. To bylo asi dva roky zpátky.

Pete: Potom jsme v listopadu 2006 jeli na krátkou misijní cestu do Thajska. Byli jsme asi 4 dni v Bankoku, kde jsme vedli chvály a následně jsme vyrazili do města Pattaya, které je absolutně ovládáno sexuálním obchodem. Je tam asi 20 000 prostitutek, nepočítaje prostituty a děti…

Chtěli jsme prostě jenom, když už jsme tam byli – hrát chvály. Měli jsme asi dvouhodinový koncert v nějakém klubu a zhruba třicet křesťanům, kteří přišli s námi, si mezitím objednalo něco k pití. Tak jsme tam prostě hráli worship a jak obsluha v podniku, což byly vlastně prostitutky, tak i návštěvníci, což byli náhodní sexuální turisté z Německa, byli naší muzikou uchváceni. A potom se náš postoj k tomuto městu absolutně změnil; věděli jsme, že On je Králem těchto lidí, že Bůh je Bohem tohoto města.

(rozhovor přerušen – následuje jakási přátelská bitka členů kapely, kteří ve svých dvaceti-něco letech mají zřejmě příliš mnoho přebytečné energie. Když se uklidní, pokračujeme…)

Rick: Nejsme žádní velcí teologové a nestanou se z nás žádní řečníci, ale v určitém bodě se každý z nás rozhodl, že je připraven dělat cokoliv, co po něm Bůh bude chtít. Napjali jsme plachty – a tady jsme zatím skončili. Úplně to nechápeme – naše cesta je poslední dobou jaksi „náhodná“…

Aaron: Žili jsme v bublině – Severní Irsko je bublina. Když Bůh otevřel dveře a my jsme šli za ním, museli jsme se přizpůsobit novému životu, ale zároveň jsou náš domácí sbor, kam patříme a hudba, kterou hrajeme, nerozlučně propojeny. Když píšeš písničky a ani nevezmeš za kliku kostela, pak… no, řekněme, že je mnohem efektivnější být jako autor písní součástí svého místního sboru. To je to, pro co jsme stavění. Naše srdce je jasně pro místní sbory – jasně, že velká pódia jsou skvělá věc – ale to nejlepší na nich je, že to je způsob, jak můžeme navazovat kontakty s místními sbory a spolupracovat s nimi – být součástí toho, co se tam děje.

(Opět následuje pauza, která se tentokrát obejde bez násilí. Probíhá diskuze o hudebním talentu kapely – či jeho nedostatku. Paul Mills, jejich producent, zasahuje.)

Paul Mills: Ta největší věc na tomto projektu, která jej odlišuje od všeho, co jsem kdy dělal, je, že jsem se rozhodl kluky produkovat ještě dřív, než jsem slyšel jedinou notu. Neslyšel jsem ani demo, ani singl, neslyšel jsem je hrát, ale dělal jsem na projektu s Robinem Markem ve studiu, kde pracují Rick s Aaronem. Pak jsme si spolu jen tak povídali a oni mi začali říkat o svém životě. Bylo to zhruba 8 měsíců po tom, co jsem dodělal exkluzivní produkční projekt a modlil jsem se za to, aby Bůh byl mým manažerem, aby mi přivedl do cesty lidi, se kterými mám pracovat, ať jsou velcí nebo malí nebo kdokoliv. Nejsem z těch lidí, kteří věří, že je Bůh naučí řídit auto, ale vážně jsem měl dojem, že mám klukům nabídnout pomoc s natočením alba. Prostě mi to přišlo správné. Neslyšel jsem ani notu, až o pár dní později jsem je viděl hrát v kostele.

Nechtějí být rokové hvězdy. Když mají pódium, tak tam je jen proto, aby mohli šířit evangelium a vést lidi v uctívání. Prostě to jen chtějí sdílet. Prostě jen chtějí být jiní…

Aaron: To je vlastně taky myšlenka, která je za naším názvem. Když jsi v lese, kde jsou samé zelené stromy a všechno se zdá být normální a najednou uvidíš modrý strom (blue tree) – modrá kůra, modré větve, modré listy – upoutá to tvoji pozornost. Jako křesťané jsme povolání k tomu, abychom vyčnívali, abychom byli jiní – jako modré stromy.

(Interview je pomalu u konce, ještě se ptáme, co je v současnosti inspiruje…)

Pete: Jsou to malé věci – hráli jsme jednou ve sboru – měli jsme zkoušku – a kluk z bytu odnaproti přes ulici přišel, sedl si dozadu a poslouchal. Seděl tam a brečel. A přesně o tom to je.

Aaron: Jedna z mých dcer má cystickou fibrózu – a to byl pro mne opravdivý kopanec do koulí (doslova: real kick in the balls:). Jako potom můžu chválit? Vidět lidi, jak postupně odcházení z církve, potom se vrací a zpívají, aniž by měli ještě všechno vyřešené, mě totálně povzbuzuje.

překlad Tomáš Polívka, ROSA
převzato od FIERCE!