Koncerty zahraničních křesťanských hudebníků u nás byly v porevolučních letech velkou vzácností. Pravda, tu a tam sem někdo ze Západu zavítal (Adrian Snell, John Schlitt, Whitecross, Guardian, Noel Richards, Paul Colman), ale jinak se nám „velká jména“ křesťanské scény spíš vyhýbala. V poslední době se ale zdá, že hubená léta skončila. Po Delirious?, Ronu Kenolym (2006), The Violet Burning nebo Rebecce St. James (2007) k nám letos zamířili např. DJ Andy Hunter, na Slovensko se nechali pozvat opět Delirious? (6. 6. v Trnavě) nebo jejich britští kolegové Yfriday (28. 6. v Nevoľném u Kremnice).

Za jeden z největších hudebních svátků letošního roku lze jistě považovat společné vystoupení britského průkopníka v oblasti současných moderních chval Matta Redmana a skupiny Hillsong London v rámci jejich společného turné Take It to the Streets (Vyjděte s tím do ulic). Přesněji řečeno, šlo o část chválicího týmu z londýnského sboru toho jména, nikoli o původní Hillsong australský, jak si někdo mohl podle některých pozvánek myslet. Konal se 15. 6. ve Vsetíně – toto valašské město se tak zařadilo mezi evropské metropole jako Berlín, Řím, Budapešť nebo Curych. Když Matt Redman v osobním rozhovoru vyslovil mírný údiv, proč místní pořadatelé neumístili českou zastávku jeho turné třeba do Prahy, odpověděl jsem mu, že Vsetínští zřejmě těží z dobře rozjeté spolupráce křesťanů z takřka všech místních sborů a ze zkušeností s pořádáním např. Worship festivalu.

foto: hever/signaly.cz

Program Matta Redmana a Petera Wilsona, vedoucího skupiny Hillsong London, začal již odpoledne seminářem, resp. setkáním s českými vedoucími chval a pastory.

Večerního koncertu, který musel být pro velký zájem přesunut z místního kulturního domu na zimní stadion Lapač, se zúčastnily přibližně čtyři tisíce převážně mladých lidí – i když přítomny byly všechny generace od kojenců po babičky. Zaznamenal jsem také (u podobných akcí nebývalou) účast církevních pracovníků – kazateli BJB nebo KřSb počínaje a pastory AC či SŽ konče.

Petr Húšť, jeden z hlavních organizátorů, v úvodu vzpomněl na opakované oslavy našich hokejových mistrů, které v minulosti v hale probíhaly, a sen svého přítele, aby na tomto místě byl ještě více oslavován Ježíš: „Dnes se to může naplnit!“

Sportovní notu toho dne – bylo právě před klíčovým zápasem s Tureckem – podpořili i Matt Redman a Peter Wilson, když (oblečeni do českých dresů a fanouškovských čepic) prohlásili, že na fotbalovém Euru fandí Česku (Anglie se letos na mistrovství vůbec neprobojovala). Redman se dokonce blýsknul naučenou frází „Češi do-to-hó“!

Tím hlavním však byla na koncertě hudba, respektive chvály. Po prvních třech „rozjezdových“ písních (např. One Way, Undignified), které zpívali Hillsong London společně s Mattem, měl Redman vyhrazený čas pro čtyři své písně. Zpíval spíše klidnější, „uctívací“ či „vyznávací“ písně (Blessed Be Your Name; Heart of Worship). Na konci tohoto bloku pak vyzval přítomné, aby žili praktické křesťanství, které projevuje soucit: „Bůh je tu i pro ty, kdo se trápí. Nemělo by to být také posláním církve? Často lidé církev znají jen podle toho, že je proti něčemu. Nebylo by skvělé, kdybychom povstali v soucitu a byli známí tím, co podporujeme? Lidé v tomto národě by říkali: Tihle křesťané dělají skvělé věci!“ Nakonec promítl propagační video humanitární organizace Compassion (Soucit), která se zabývá adopcí dětí na dálku, a fotografie ze svého setkání s dítětem, jež sponzoruje.

foto: hever/signaly.cz

Pak přišli na řadu členové londýnského Hillsongu, kteří halu rozpumpovali již v plné síle – hráli totiž naopak většinou písně rychlejší a hlasitější, hlavně z repertoáru známější „sesterské“ skupiny Hillsong United (Hail to the King; Hosanna; Mighty to Save; Jesus Is). Naneštěstí se právě tehdy naplno projevila nepříliš vhodná akustika hokejové haly s plechovou střechou. (Posluchači, zvláště ti shromáždění pod pódiem, to ale většinou nevnímali – nebo si tím minimálně nenechali vzít nadšení – a radostně se ke chválení Hospodina přidávali.) Na druhou stranu pomáhaly profesionální dojem z koncertu vytvářet světelné efekty a tři velké projekční plochy, na něž se promítaly texty a překlady písní a záběry na hudebníky na pódiu.

„Nepřijeli jsme sem jenom proto, abychom zpívali,“ začal po několika písních svou promluvu Peter Wilson, „Věřím, že v této chvíli se může stát něco důležitého.“ Povzbuzoval posluchače k víře v Boží moc činit zázraky a k vzájemným modlitbám za zázrak, který potřebují – ať už šlo o uzdravení nebo řešení různých problémů.

O chvíli později chtěl zřejmě přinést evangelizační výzvu, naneštěstí však svá slova adresoval poněkud neurčitě těm, „kdo chtějí najít pokoj s Bohem“, a nevysvětlil ani v základních obrysech zvěst evangelia. Dal sice více než dostatek času na to, aby lidé na výzvu zareagovali (zvedly se stovky rukou), ale v modlitbě, kterou pak po něm měl opakovat celý stadion, šlo pouze o vyjádření vděčnosti za Ježíšův kříž a odpuštění, o vydání života Bohu a podřízení se jeho vládě už nikoliv… Je velmi pravděpodobné, že mnozí vlažní křesťané skutečně obnovili svůj vztah s Pánem Bohem, což je výborné. Jen se obávám, že případní přítomní nevěřící mohli získat trochu matoucí pohled na to, co znamená stát se křesťanem.

Nakonec se k chváličům z Hillsongu opět přidal Matt Redman a společně zazpívali několik závěrečných „vypalovaček“ (What the World Will Never Take; Dancing Generation; Take It All). Národnostně i rasově pestrý tým hudebníků a zpěváků dával do vystoupení vše a dobře se bavil (chvíli hráli na jednu soupravu bicích bubeníci z obou kapel). Užívalo si zjevně i publikum, které se zdviženýma rukama skákalo do rytmu a naplno křičelo známé refrény.

Koncert měl své „mouchy“, kromě nedokonalého zvuku, při němž dominovaly elektrické kytary a bicí a naopak zanikaly doprovodné vokály a kytary akustické, můžu zmínit ještě ne zcela profesionálního překladatele nebo třeba to, že hudebníci ani po vytrvalém závěrečném potlesku nezahráli přídavek. Přesto je celkové hodnocení koncertu pozitivní. Byl jasnou oslavou Ježíše – hudebníci byli skutečně „vedoucími chval“, nikoli rockovými hvězdami. Byl povzbuzením k tomu, abychom byli církví, která „vyjde do světa a změní ho“, jak vyzýval Matt Redman. Večer byl v neposlední řadě jedinečnou příležitostí, řečeno slovy Bible, „chválit Boha ve velikém shromáždění“. (No řekněte, jak často se vám poštěstí vzývat Hospodina zároveň s několika tisíci dalších křesťanů?)

A ještě dobrá zpráva nakonec: Letošní sváteční sezona nekončí. Tisíce posluchačů jsou očekávány také 18. 7. na Velehradě na koncertě skupiny Sonicflood (dalšího výrazného zástupce stylu „modern worship“).

Tento článek najdete v červencovém vydání Života víry (www.zivotviry.cz) spolu s fotoreportáží z koncertu na zadní straně časopisu. Exkluzivní rozhovor s Mattem Redmanem přinese Život víry v září.