Nevím, jak vy, ale já mám ráda „své jisté“. Když vychází nové cédéčko, dá mi práci přijmout, pokud kapela či interpret nějak výrazně experimentuje, posouvá se. Tím nechci říci, že jsem proti změnám a pokroku. Všechno přece plyne – teď jen, aby to bylo nějak „v mezích zákona“. Když se věci málo posouvají, čeká je nejspíš stagnace. Ale to, co zraje, roste a posouvá se jaksi „do hloubky“ – a to je přece dostatečný posun, ten nejpotřebnější a nejdůležitější. A právě takový je možný slyšet i na nové desce Bratrů Ebenových, která se jmenuje Chlebíčky.

Hned po poslechu první písničky můžete mít jasno. Moc se toho nezměnilo. Posluchače čeká dávka příjemné muziky na pomezí folku a jazzu, velmi civilní zpěv Marka Ebena, saxofon jeho mladšího bratra Davida i nejrůznější klávesy obsluhované starším Kryštofem. I tentokrát trio doplnili muzikanti, kteří se nejčastěji objevují po boku Vladimíra Mišíka – Pavel Skála (kytara), Jiří Veselý (baskytara) Jiří Zelenka (bicí). Nechybí ani kontrabas světově uznávaného jazzového hráče Jaromíra Honzáka. Takže, hudebně jde o muziku vysoustruženou k dokonalosti. Autorem všech písniček je Marek Eben – a to poznáte na první poslech.

Eben nedávno slavil padesátiny. Mohu se jen domnívat, jak rekapituluje svůj dosavadní život takový člověk – já to ještě nezažila, ale při poslechu desky jsem měla dojem, že je to právě tento způsob. Takhle kouká na svět někdo, kdo už mnohé ví, mnohé objevil a pojmenoval si. Kdo ví, jaké to je ve věcech stát dlouho a pevně – a zná taky selhání. Jasně slyšet to můžete třeba v Karlových Varech – Karlovy Vary/znáte mé nezdary, znáte mé zdary/pochovejte mě tam, až budu starý/Člověk se léčí/míň když je malý/a víc když je větší/Nakonec podlehne/lékařské péči./ Trošku humornější stránku téhož nabízí píseň XL – Ve středním věku/vprostřed života/najednou koukám/všude je hmota/Auto mám velký/a gatě malý/do starejch džín/ byste mě nenarvali./Svět už je jinej/je z pružné streče…

Pokud byste ovšem měli pocit, že se dočkáte pouze písní „zatížených poselstvím“, nemusíte se bát. Protože pokud něco Ebenovi výborně jde, pak je to vyvažování, jakési lavírování na mnoho stran. U desky se tedy dost dobře můžete celou dobu jen smát, usmívat, bavit, nebo jen odpočívat, relaxovat a nemyslet na problémy; a nebo můžete zkusit to, co se u desek Bratří Ebenových dělá asi nejlépe – hledat, co všechno je v nich skryto. Kutat a objevovat poklady. Poslouchat několikrát dokola a stále znovu se nechat překvapovat – slovním humorem, hudebními nápady, vším, co je možné sdělit muzikou, slovy a tím, co je za nimi.

Nedávno jsem slyšela v rozhlase rozhovor s Markem Ebenem. A po dlouhé době se nevyhýbal ani víře. Marek Eben mluvil o svém vztahu s Bohem a o tom, jak důležité je „nebýt na život sám a vědět, že sám člověk život prostě nezvládne“. Mohlo by se zdát, že takové vyznání z úst takového člověka nestačí. Na druhou stranu – kdy jste naposledy slyšeli někoho úspěšného mluvit o tom, že je slabý a potřebuje pomoc, že něco sám nezvládá?

Chlebíčky budou nejspíš deskou, která vás potěší a pobaví. Třeba si je poslechnete a řeknete – aha, dobrý, a co dál? Pokud by se vám tohle stalo, zkuste se vrátit k páté písničce desky. Kdyby kvůli žádné jiné, kvůli téhle stojí za poslech. Jmenuje se Někdo klepe. A jestli nebudete mít po poslechu pocit, že je inspirována známým veršem ze Zj 3,20, tak mi napište.

- Lucie Endlicherová

Hodnocení: ★★★★☆