Tento čtvrtek mělo cca 700 posluchačů, kteří přišli do pražského klubu ROXY, jedinečnou možnost rozloučit se s kapelou Delirious?. Delirious? odehráli svůj poslední koncert na „české půdě“ před avizovaným koncem aktivní činnosti kapely (2009). Měl jsem tu radost a čest být jedním z návštěvníků a díky vstřícnosti lidí z Furious? Records jsem mohl položit dvěma členům kapely ještě před koncertem několik otázek.

Sedíme s Tomáše Coufalem (Život víry) v ROXY na balkóně u barového stolku. Stolky ozařuje několik barevných, tlumených světel. Polostíny k nám přichází dvě postavy, které dobře známe – Martin Smith a Stuart Garrad.

Kdybyste se odhlédli zpět na těch 17let a pokusili se je nějakým způsobem shrnout v několika slovech, co byste řekli? Co byste řekli o vašem účinkování v Delirious?
Stu: V několika slovech… Výsada, nadšení, vášeň, tvrdá práce, sen, který se stal skutečností.
Martin: Překvapení, úžas… a to, co říkal Stu.

Koncert začíná. Na pódium přichází skoro celá kapela v šedých oblecích s bílými kravatami. Známá předehra dává najevo, že první skladbou bude vlajkový track posledního alba. Zatím ale chybí zpěvám Martin Smith.

Máte nějaké oblíbené vzpomínky? Nějaké opravdu výjimečné okamžiky, koncerty, setkání…
Martin: Ano, bylo toho opravdu hodně. Když jsme hráli na baseballovém stadiónu v Kalifornii pro tisíce lidí, nedávno v Indii, kde bylo 400 000 lidí, když jsme vybudovali lékařské centrum pro děti v Mumbaji, hráli v Hillsong Sidney nebo v klubu ROXY (Los Angeles) na začátku naší kariéry (všichni u stolu, my i Delirious?, se docela upřímně pousmějeme – ROXY v začátcích, ROXY na konci…).
Stu: nebo když jsme hráli na stadiónu ve Wembley a když se naše písnička Deeper dostala mezi nejlepších 20 v britské hitparádě.

Martin přichází na pódium a sedá si zkroušeně a jakoby unaveně na židli. Na sobě má saténový plášť s hermelínem a na hlavě vysokou bílou korunu. Jednou rukou si jí přidržuje a zpívá: Save me from the kingdom of comfort where I am king – zachaň mne z království pohodlí, kde já sám jsem král… Martin Smith odkládá svůj hermelínový plášť a korunu, v které má vpleteny iPODy, CDčka a další symboly našeho spokojeného konzumního světa. Pro nás to gesto znamená možná ještě více, než autor původně zamýšlel – o tom ale až na konci článku.

Jak to, že stále ještě hrajete History Maker. Je to sice pěkná písnička a všichni víme, že jí lidé chtějí slyšet pořád, ale nezevšedněla vám už za ty desítky koncertů?
Martin: Jo, někdy to je docela nuda – hrát ji, ale co udržuje tuhle píseň naživu není ta písnička sama, ale pohled do tváří lidí v obecenstvu. Tahle písnička probouzí lidi, kteří potřebují probudit – a mě probouzí taky. Připomíná mi, že na této planetě jsme kvůli něčemu většímu, než si myslíme. Když vidíš dvanáctiletého kluka, který zpívá z celého srdce „já chci být ten, kdo tvoří historii“ – je to důvod si tuhle písničku nechat. Pravděpodobně toho kluka přivedl jeho táta, který chodil na naše koncerty před 15ti lety…

Člověk se cítí skoro jako na maturitním plese. Na parketu se to hemží kamarády, které dobře znáte a k tanci Vám hraje tak trošku unavená kapela hudebních matadorů v kvádrech. Všichni vědí, že něco končí. A proto je celá akce tak trochu sentimentální. Naposledy si spolu užít. Vypadá to, jakoby kluci z Delirious? nesli na ramenou snad všechny ty roky hraní. Publikum, stejně jako kapelu, ale spolehlivě probouzí skladba Rain Down. Kolika z nás se vybavilo: „Ostrava!!“

Věc, která mne velmi přitahuje na vašem hraní je, že i když vás vidím na pódiu v záři reflektorů, pořád mám dojem, že jste v pohodě. Že jste pořád obyčejní lidé. Nechováte se jako super-popstars. Jak to děláte?
Martin: Ten život, který vedeme – a tohle asi bude znít divně: kdyby se dostal do špatných rukou, tak by jistě někoho zabil. Cítíme často veliký tlak a také obrovské očekávání od lidí. Občas si nás představovali jako nějaké polobožské figury, my přitom žijeme úplně normální život, jsme ženatí, máme rodiny, děti.

Věřím, že to co tady děláme, má daleko větší dosah, než si myslíme. A když hrajeme, chválíme a modlíme se k Bohu na místech jako je toto, představuji si, že sál nemá strop ani střechu. Modlitba stoupá skrze střechu a line se dál. Dotýká se lidí na ulicích, lidí, kteří jsou zlomení, nešťastní, mají zničené vztahy (Martin Smith, ROXY Praha 2008).
Every soul needs a Saviour . Jemná píseň, doprovázená v pozadí kulisou bílého klavír propuká přívalem kytar, jeviště se v mžiku barví rudými světly a já vím, že „každá duše potřebuje zachránce“.

Martin: V tom, co děláme je veliká porce milosti. A to nás myslím odlišuje od kohokoli jiného. Bůh nám dal, abychom dělali tuhle práci a dal nám taky milost to zvládnout. Milost být dlouho mimo domov, být pryč na výročí svatby, chybět na narozeninách našich dětí, vycházet jeden s druhým, když okolnosti nejsou zrovna dobré. Nevím, proč jsme tady, nerozumím tomu, ale zdá se, že Bůh nám věří a já jsem tím velmi poctěn.
Stu: Víš, ale taky každý z nás má svoje ego a my jsme pokazili spoustu věcí…

Majesty. Tvoje milost mne nalezla takového, jaký jsem. Nemám nic, ale jsem živý ve tvých rukou. Měl jsi pravdu Martine, měl jsi pravdu. Je to o milosti. A tohle je modlitba, která rezonuje sálem. A nejen sálem, ale strop jí jistě není na překážku…

Martin Smith odložil svůj hermelínový plášť a korunu. Pro českého návštěvníka je to více než jen symbolické gesto, podtrhující poselství písně Kingdom of comfort. Je to naše rozloučení s předními šlechtici křesťanské praise&worship scény. Králové z Delirious? se svým prvním pražským koncertem rozloučili s českým publikem. Příští rok po 17ti letech končí svoji kariéru.

Závěrečná skladba Investigate je zase jakoby návratem do starých dobrých rockových časů. Martin a Stu:G téměř utrhají kytarám struny. Světélka na pódiu jedou jak o život, celá stage se zahalí hustým divadelním dýmem. Nakonec zhasnou světla a pětice kamarádů z Littlehamptonu se úhledně, skoro jako na divadle, postaví na děkovačku. Chytnou se za ramena, jako naši hokejisti v Naganu, a uklání se. Publikum bouří. „Hoši, děkujeme!“ říkám si v duchu. Jste sice typický angláni, ale máme vás rádi jako naše. S Bohem a díky Vám, že jste byli Delirious?…

Tomáš Polívka

PS: Více z interview, včetně odpovědí na otázky Toma Coufala naleznete v únorovém Životě Víry.