Dan Haseltine je frotmanem známé americké skupiny Jars of Clay, která po dlouhé době vydala řadové studiové album The Long Fall Back To Earth. Leon van Steensel z GMI music s Danem na konci března udělal interview. V následujícím přepisu a překladu se můžete dozvědět, jak nová deska vznikala nebo příběhy některých písní a mnohem víc…

Od roku 2006, kdy vyšla deska Good Mosters, jste vydali několik desek (Christmas Songs, The Essential Jars of Clay, Greatest Hits, pozn. překl.) ale toto je vaše první studiové album. Co se s Jars Of Clay během posledních tří let dělo?

Album Good Mosters bylo naše poslední album v rámci 13letého kontraktu u labelu Provident. Rozhodli jsme se, že by bylo zajímavé zkusit nahrávat po svém. První věc, kterou jsme natočili, bylo vánoční album, které jsme chtěli nahrát, už když jsme byli u Providentu, ale nikdy na to nebyla vhodná doba. Tím, že jsme ho natočili, jsme zjistili, jaké to je mít vlastní label a tak… Bylo to super, ale zároveň docela náročné. Po několika letech jsme se zase vrátili zpět do studia a udělali další desku. Měli jsme nad tím plnou kontrolu, ale ne zas úplně představu, jaká bude…

Good Monsters bylo takovým jakoby prohlášením o žití ve společnosti,  vztazích mezi lidmi… Chtěli jsme udělat nadupanou nahrávku. Jestliže tedy Good Monsters bylo takovéhle, chtěli jsme, aby naše nová nahrávka byla více o tom, co to vlastně znamená žít ve společnosti, jak skutečně milovat lidi. Hodně manželství kolem se rozpadá. Chtěli jsme se zaměřit na to, jak pracovat na tom, abychom opravdu milovali, ne se jen zamilovávali, a také na to, co to ve skutečnosti znamená mít opravdu lidi rád. Myslím, že tohle jsme chtěli naším albem říct.

Poslední dobou bylo fajn, že jsme hodně komunikovali se svými fanoušky. Myslím, že teď je čas posunout lidi víc do srdce a duše Jars of Clay. Nestává se moc často, že publikum věří kapele a kapela věří fanouškům. Otázka je jak, daleko můžeme být otevření o svém životě a našem vnímání Boha. A právě v tomto je nové album The Long Fall Back To Earth jiné než ty předchozí.

Takže jste si se svými fanoušky vybudovali vztah, jak říkáš. Vyhovuje vám to? Teď máte plnou kontrolu nad kreativitou a cítíte, že se můžete více otevřít. To zní jako ideální pozice pro kapelu.

Ano, je super, když připravuješ desku a nikdo ti do toho nemluví. Natáčeli jsme desku, kterou jsme chtěli natočit. Když jsme pracovali na Good Monsters, prostě jsme si řekli kolik písní na desce bude, složili jsme je a pak asi v 10 dnech dokonce nahráli. Když ale vznikalo tohle album, přišli jsme do studia pouze asi se sedmi písněmi a pocitem, že to nebude na celou desku. Doufali jsme, že jak budeme ve studiu, nějaké písně nás napadnou, a že získáme představu, jak celé album bude vypadat. Nakonec to trošku trvalo… dohromady asi rok od začátku psaní do dokončení nahrávky. Po nahrání těch pár písní jsme odjezdili několik koncertů a řekli si: „OK, tak tohle teda bude deska.“ Ale nikdo z nás neměl pocit, že jsme to dotáhli do konce. Tak jsme znova psali a nahrávali a zase „Ok, máme album.“ A pak pro změnu „Ne“. Pak jsme zase začali psát… tenhle kolotoč trval asi rok. Když jsme se nakonec naposledy sešli, složili jsme Weapons, Two Hands a Forgive Me. Až potom padlo definitivní rozhodnutí „Ok, máme novou desku.“

Teď jsi zmínil, že tři nejzajímavější písně alba vznikly až nakonec. Proč si myslíš, že to tak bylo?

Někdy je potřeba odstranit překážky, které brání kreativitě. Pro nás ten moment nastal ve chvíli, když jsme si uvědomili, že potřebujeme nějakou myšlenku, která nejlépe naše nápady ohledně nové desky vystihuje. Chyběla nám taková „hlavní“ píseň. Tohle bylo vlastně poprvé, co jsme chystali album a žádnou takou neměli… Když pak začala vznikat píseň Weapons, cítili jsme, že to je ono! To je přesně to, co jsme chtěli albem vyjádřit. Byli jsme povzbuzeni tím, o čem ta píseň mluví. No, chvíli nám prostě trvalo, než jsme se uvolnili a načerpali inspiraci.

Na albu je ještě pár písní, které vyčnívají. Například Headphones. Taková docela pohodová, ale ne úplně co se týče slov. Jak vznikla?

Přemýšleli jsme, jak na tom je současná společnost, kdy všichni mají strach z ekonomické krize, z války a tak… Všimnul jsem si, že každý člověk má na uších sluchátka. Každý z nás si rozhoduje, jaký bude soundtrack jeho každodenního života. Každý si může vybrat, jestli se bude zajímat o okolní dění, nebo jestli si pustí hudební přehrávač. To nám ale pak brání být blízko lidem, kteří jsou okolo nás.

Lidé si často pouští nějakou veselou píseň, když slyší z televize špatné zprávy nebo jsou v nějaké náročné situaci. Používají hudbu v rozporu s tím, jak se momentálně cítí. Když skládáš sountrack k filmu, máš na výběr, jestli hudbou podpoříš to, co se na plátně děje, nebo ne. To teď děláme i ve svém životě.

To je vlastně útěk před realitou. Jak to vlastně funguje u vás? Tyto písně píšete proto, aby si lidé uvědomili svoji hodnotu a povzbudili je k činům, ale hudba sama o sobě může, jak to vlastně je v textu té písně, být útěk za zábavou? Přemýšleli jste, jestli se to nestává i vám?

Jasně. Myslím, že to je něco, co nikdy nebudeme mít pod kontrolou (smích). Je to o vlastně tom, že lidé zneužívají hudbu pro to, aby mohli utéct od skutečných věcí. V tu chvíli jako by na chvíli zmizeli. Ale, někdy je zas dobré utéct… ale nemyslím, že to je tak jednoduché.

Teď tě vyzkouším: o čem je lekce tři?

Lekce tři? Nejsi sám.

Správně. Teď mluvím o písni Boys (Lesson One). Co vás vedlo k tomu, že jste tu píseň použili k tomu, abyste těchto pár lekcí předali svým dětem?

Všichni v kapele jsme kluci a máme kluky. Myslím, že spíš než o výchově dětí jde o porozumění jak se z chlapce stát mužem. Kluci se už od útlého věku ptají: Zvládnu to? Jsem nějakým způsobem cenný? Pamatuju si, jak jsem byl na jejich místě a ptal jsem se na to samé. V té době obecně otcové nebyli moc nápomocní. Spousta mužů možná proto hledá odpovědi na tyto otázky na špatných místech. Skrze tuto píseň jsme chtěli našim dětem odpovědět trošku jinak.

Například první lekce. Když do našeho života přijde zklamání nebo těžkosti, je přirozené se ukrýt. Chceme změnit přístup typu: nikdo neví, čím procházím… moje situace je naprosto ojedinělá, a proto se musím ukrýt. Z toho pak vznikají určité zlozvyky a pocity, že nezvládneme život, nevíme jak se vypořádat s různými problémy a jejich řešení pak odsouváme. Tyto věci jsme se naučili jako děti a nejhorší je, že to působí jako domino efekt. Jestliže nedokážeš být sám sebou, nemůžeš si život naplno vychutnat. Myslím, že lekce dva je o tom, že tu vždycky jsou způsoby jak bojovat. S tím, že vím, kdo jsem a jsem se sebou spokojený, přichází schopnost vztahy budovat. Pak si ale svět může myslet, že nejsi jeho a je to proto, že svět počítá s tím, že se budeme ukrývat. To pak není moc příjemné… Ta poslední lekce je o tom, že nejsme sami. V refrénu se pak zpívá, že nezáleží na tom, kdo jsi, ale na touze tvého srdce. Nejsi jediný člověk, který tím prochází, a můžeš si být jistý, že se nemusíš skrývat.

V několika písních je poznat, že jste použili několik evropských zvuků. Kde jste na ně přišli? Co vás inspirovalo?

No, moje první kapela měla čtyři klávesáky (smích), tak jsem čerpal hodně od kapel jako například New Order až po třeba Duran Duran. Hodně těchto kapel mělo syntetické basy hrané z kláves. Mysleli jsme, že by mohlo být zajímavé použít tyto zvuky na nahrávce. Mohla být celkem temná, ale my jsme chtěli něco popovějšího. Hodně si s tím vyhrál Charlie (Charlie Lowell, klávesák pozn. překl.). No, byla tu možnost použít náš celý arzenál, co máme, naše sbírka analogů, a vytvořit něco, čím jsme byli ovlivněni v osmdesátých letech.