Dan Haseltine

Od roku 2006, kdy vyšla deska Good Mosters, jste vydali několik desek (Christmas Songs, The Essential Jars of Clay, Greatest Hits, pozn. překl.) ale toto je vaše první studiové album. Co se s Jars Of Clay během posledních tří let dělo?

Album Good Mosters bylo naše poslední album v rámci 13letého kontraktu u labelu Provident. Rozhodli jsme se, že by bylo zajímavé zkusit nahrávat po svém. První věc, kterou jsme natočili, bylo vánoční album, které jsme chtěli nahrát, už když jsme byli u Providentu, ale nikdy na to nebyla vhodná doba. Tím, že jsme ho natočili, jsme zjistili, jaké to je mít vlastní label a tak… Bylo to super, ale zároveň docela náročné. Po několika letech jsme se zase vrátili zpět do studia a udělali další desku. Měli jsme nad tím plnou kontrolu, ale ne zas úplně představu, jaká bude…

Good Monsters bylo takovým jakoby prohlášením o žití ve společnosti,  vztazích mezi lidmi… Chtěli jsme udělat nadupanou nahrávku. Jestliže tedy Good Monsters bylo takovéhle, chtěli jsme, aby naše nová nahrávka byla více o tom, co to vlastně znamená žít ve společnosti, jak skutečně milovat lidi. Hodně manželství kolem se rozpadá. Chtěli jsme se zaměřit na to, jak pracovat na tom, abychom opravdu milovali, ne se jen zamilovávali, a také na to, co to ve skutečnosti znamená mít opravdu lidi rád. Myslím, že tohle jsme chtěli naším albem říct.

Poslední dobou bylo fajn, že jsme hodně komunikovali se svými fanoušky. Myslím, že teď je čas posunout lidi víc do srdce a duše Jars of Clay. Nestává se moc často, že publikum věří kapele a kapela věří fanouškům. Otázka je jak, daleko můžeme být otevření o svém životě a našem vnímání Boha. A právě v tomto je nové album The Long Fall Back To Earth jiné než ty předchozí.

Takže jste si se svými fanoušky vybudovali vztah, jak říkáš. Vyhovuje vám to? Teď máte plnou kontrolu nad kreativitou a cítíte, že se můžete více otevřít. To zní jako ideální pozice pro kapelu.

Ano, je super, když připravuješ desku a nikdo ti do toho nemluví. Natáčeli jsme desku, kterou jsme chtěli natočit. Když jsme pracovali na Good Monsters, prostě jsme si řekli kolik písní na desce bude, složili jsme je a pak asi v 10 dnech dokonce nahráli. Když ale vznikalo tohle album, přišli jsme do studia pouze asi se sedmi písněmi a pocitem, že to nebude na celou desku. Doufali jsme, že jak budeme ve studiu, nějaké písně nás napadnou, a že získáme představu, jak celé album bude vypadat. Nakonec to trošku trvalo… dohromady asi rok od začátku psaní do dokončení nahrávky. Po nahrání těch pár písní jsme odjezdili několik koncertů a řekli si: „OK, tak tohle teda bude deska.“ Ale nikdo z nás neměl pocit, že jsme to dotáhli do konce. Tak jsme znova psali a nahrávali a zase „Ok, máme album.“ A pak pro změnu „Ne“. Pak jsme zase začali psát… tenhle kolotoč trval asi rok. Když jsme se nakonec naposledy sešli, složili jsme Weapons, Two Hands a Forgive Me. Až potom padlo definitivní rozhodnutí „Ok, máme novou desku.“

Teď jsi zmínil, že tři nejzajímavější písně alba vznikly až nakonec. Proč si myslíš, že to tak bylo?

Někdy je potřeba odstranit překážky, které brání kreativitě. Pro nás ten moment nastal ve chvíli, když jsme si uvědomili, že potřebujeme nějakou myšlenku, která nejlépe naše nápady ohledně nové desky vystihuje. Chyběla nám taková „hlavní“ píseň. Tohle bylo vlastně poprvé, co jsme chystali album a žádnou takou neměli… Když pak začala vznikat píseň Weapons, cítili jsme, že to je ono! To je přesně to, co jsme chtěli albem vyjádřit. Byli jsme povzbuzeni tím, o čem ta píseň mluví. No, chvíli nám prostě trvalo, než jsme se uvolnili a načerpali inspiraci.

Na albu je ještě pár písní, které vyčnívají. Například Headphones. Taková docela pohodová, ale ne úplně co se týče slov. Jak vznikla?

Přemýšleli jsme, jak na tom je současná společnost, kdy všichni mají strach z ekonomické krize, z války a tak… Všimnul jsem si, že každý člověk má na uších sluchátka. Každý z nás si rozhoduje, jaký bude soundtrack jeho každodenního života. Každý si může vybrat, jestli se bude zajímat o okolní dění, nebo jestli si pustí hudební přehrávač. To nám ale pak brání být blízko lidem, kteří jsou okolo nás.

Lidé si často pouští nějakou veselou píseň, když slyší z televize špatné zprávy nebo jsou v nějaké náročné situaci. Používají hudbu v rozporu s tím, jak se momentálně cítí. Když skládáš sountrack k filmu, máš na výběr, jestli hudbou podpoříš to, co se na plátně děje, nebo ne. To teď děláme i ve svém životě.

To je vlastně útěk před realitou. Jak to vlastně funguje u vás? Tyto písně píšete proto, aby si lidé uvědomili svoji hodnotu a povzbudili je k činům, ale hudba sama o sobě může, jak to vlastně je v textu té písně, být útěk za zábavou? Přemýšleli jste, jestli se to nestává i vám?

Jasně. Myslím, že to je něco, co nikdy nebudeme mít pod kontrolou (smích). Je to o vlastně tom, že lidé zneužívají hudbu pro to, aby mohli utéct od skutečných věcí. V tu chvíli jako by na chvíli zmizeli. Ale, někdy je zas dobré utéct… ale nemyslím, že to je tak jednoduché.

Teď tě vyzkouším: o čem je lekce tři?

Lekce tři? Nejsi sám.

Správně. Teď mluvím o písni Boys (Lesson One). Co vás vedlo k tomu, že jste tu píseň použili k tomu, abyste těchto pár lekcí předali svým dětem?

Všichni v kapele jsme kluci a máme kluky. Myslím, že spíš než o výchově dětí jde o porozumění jak se z chlapce stát mužem. Kluci se už od útlého věku ptají: Zvládnu to? Jsem nějakým způsobem cenný? Pamatuju si, jak jsem byl na jejich místě a ptal jsem se na to samé. V té době obecně otcové nebyli moc nápomocní. Spousta mužů možná proto hledá odpovědi na tyto otázky na špatných místech. Skrze tuto píseň jsme chtěli našim dětem odpovědět trošku jinak.

Například první lekce. Když do našeho života přijde zklamání nebo těžkosti, je přirozené se ukrýt. Chceme změnit přístup typu: nikdo neví, čím procházím… moje situace je naprosto ojedinělá, a proto se musím ukrýt. Z toho pak vznikají určité zlozvyky a pocity, že nezvládneme život, nevíme jak se vypořádat s různými problémy a jejich řešení pak odsouváme. Tyto věci jsme se naučili jako děti a nejhorší je, že to působí jako domino efekt. Jestliže nedokážeš být sám sebou, nemůžeš si život naplno vychutnat. Myslím, že lekce dva je o tom, že tu vždycky jsou způsoby jak bojovat. S tím, že vím, kdo jsem a jsem se sebou spokojený, přichází schopnost vztahy budovat. Pak si ale svět může myslet, že nejsi jeho a je to proto, že svět počítá s tím, že se budeme ukrývat. To pak není moc příjemné… Ta poslední lekce je o tom, že nejsme sami. V refrénu se pak zpívá, že nezáleží na tom, kdo jsi, ale na touze tvého srdce. Nejsi jediný člověk, který tím prochází, a můžeš si být jistý, že se nemusíš skrývat.

V několika písních je poznat, že jste použili několik evropských zvuků. Kde jste na ně přišli? Co vás inspirovalo?

No, moje první kapela měla čtyři klávesáky (smích), tak jsem čerpal hodně od kapel jako například New Order až po třeba Duran Duran. Hodně těchto kapel mělo syntetické basy hrané z kláves. Mysleli jsme, že by mohlo být zajímavé použít tyto zvuky na nahrávce. Mohla být celkem temná, ale my jsme chtěli něco popovějšího. Hodně si s tím vyhrál Charlie (Charlie Lowell, klávesák pozn. překl.). No, byla tu možnost použít náš celý arzenál, co máme, naše sbírka analogů, a vytvořit něco, čím jsme byli ovlivněni v osmdesátých letech.

Tento čtvrtek mělo cca 700 posluchačů, kteří přišli do pražského klubu ROXY, jedinečnou možnost rozloučit se s kapelou Delirious?. Delirious? odehráli svůj poslední koncert na „české půdě“ před avizovaným koncem aktivní činnosti kapely (2009). Měl jsem tu radost a čest být jedním z návštěvníků a díky vstřícnosti lidí z Furious? Records jsem mohl položit dvěma členům kapely ještě před koncertem několik otázek.

Sedíme s Tomáše Coufalem (Život víry) v ROXY na balkóně u barového stolku. Stolky ozařuje několik barevných, tlumených světel. Polostíny k nám přichází dvě postavy, které dobře známe – Martin Smith a Stuart Garrad.

Kdybyste se odhlédli zpět na těch 17let a pokusili se je nějakým způsobem shrnout v několika slovech, co byste řekli? Co byste řekli o vašem účinkování v Delirious?
Stu: V několika slovech… Výsada, nadšení, vášeň, tvrdá práce, sen, který se stal skutečností.
Martin: Překvapení, úžas… a to, co říkal Stu.

Koncert začíná. Na pódium přichází skoro celá kapela v šedých oblecích s bílými kravatami. Známá předehra dává najevo, že první skladbou bude vlajkový track posledního alba. Zatím ale chybí zpěvám Martin Smith.

Máte nějaké oblíbené vzpomínky? Nějaké opravdu výjimečné okamžiky, koncerty, setkání…
Martin: Ano, bylo toho opravdu hodně. Když jsme hráli na baseballovém stadiónu v Kalifornii pro tisíce lidí, nedávno v Indii, kde bylo 400 000 lidí, když jsme vybudovali lékařské centrum pro děti v Mumbaji, hráli v Hillsong Sidney nebo v klubu ROXY (Los Angeles) na začátku naší kariéry (všichni u stolu, my i Delirious?, se docela upřímně pousmějeme – ROXY v začátcích, ROXY na konci…).
Stu: nebo když jsme hráli na stadiónu ve Wembley a když se naše písnička Deeper dostala mezi nejlepších 20 v britské hitparádě.

Martin přichází na pódium a sedá si zkroušeně a jakoby unaveně na židli. Na sobě má saténový plášť s hermelínem a na hlavě vysokou bílou korunu. Jednou rukou si jí přidržuje a zpívá: Save me from the kingdom of comfort where I am king – zachaň mne z království pohodlí, kde já sám jsem král… Martin Smith odkládá svůj hermelínový plášť a korunu, v které má vpleteny iPODy, CDčka a další symboly našeho spokojeného konzumního světa. Pro nás to gesto znamená možná ještě více, než autor původně zamýšlel – o tom ale až na konci článku.

Jak to, že stále ještě hrajete History Maker. Je to sice pěkná písnička a všichni víme, že jí lidé chtějí slyšet pořád, ale nezevšedněla vám už za ty desítky koncertů?
Martin: Jo, někdy to je docela nuda – hrát ji, ale co udržuje tuhle píseň naživu není ta písnička sama, ale pohled do tváří lidí v obecenstvu. Tahle písnička probouzí lidi, kteří potřebují probudit – a mě probouzí taky. Připomíná mi, že na této planetě jsme kvůli něčemu většímu, než si myslíme. Když vidíš dvanáctiletého kluka, který zpívá z celého srdce „já chci být ten, kdo tvoří historii“ – je to důvod si tuhle písničku nechat. Pravděpodobně toho kluka přivedl jeho táta, který chodil na naše koncerty před 15ti lety…

Člověk se cítí skoro jako na maturitním plese. Na parketu se to hemží kamarády, které dobře znáte a k tanci Vám hraje tak trošku unavená kapela hudebních matadorů v kvádrech. Všichni vědí, že něco končí. A proto je celá akce tak trochu sentimentální. Naposledy si spolu užít. Vypadá to, jakoby kluci z Delirious? nesli na ramenou snad všechny ty roky hraní. Publikum, stejně jako kapelu, ale spolehlivě probouzí skladba Rain Down. Kolika z nás se vybavilo: „Ostrava!!“

Věc, která mne velmi přitahuje na vašem hraní je, že i když vás vidím na pódiu v záři reflektorů, pořád mám dojem, že jste v pohodě. Že jste pořád obyčejní lidé. Nechováte se jako super-popstars. Jak to děláte?
Martin: Ten život, který vedeme – a tohle asi bude znít divně: kdyby se dostal do špatných rukou, tak by jistě někoho zabil. Cítíme často veliký tlak a také obrovské očekávání od lidí. Občas si nás představovali jako nějaké polobožské figury, my přitom žijeme úplně normální život, jsme ženatí, máme rodiny, děti.

Věřím, že to co tady děláme, má daleko větší dosah, než si myslíme. A když hrajeme, chválíme a modlíme se k Bohu na místech jako je toto, představuji si, že sál nemá strop ani střechu. Modlitba stoupá skrze střechu a line se dál. Dotýká se lidí na ulicích, lidí, kteří jsou zlomení, nešťastní, mají zničené vztahy (Martin Smith, ROXY Praha 2008).
Every soul needs a Saviour . Jemná píseň, doprovázená v pozadí kulisou bílého klavír propuká přívalem kytar, jeviště se v mžiku barví rudými světly a já vím, že „každá duše potřebuje zachránce“.

Martin: V tom, co děláme je veliká porce milosti. A to nás myslím odlišuje od kohokoli jiného. Bůh nám dal, abychom dělali tuhle práci a dal nám taky milost to zvládnout. Milost být dlouho mimo domov, být pryč na výročí svatby, chybět na narozeninách našich dětí, vycházet jeden s druhým, když okolnosti nejsou zrovna dobré. Nevím, proč jsme tady, nerozumím tomu, ale zdá se, že Bůh nám věří a já jsem tím velmi poctěn.
Stu: Víš, ale taky každý z nás má svoje ego a my jsme pokazili spoustu věcí…

Majesty. Tvoje milost mne nalezla takového, jaký jsem. Nemám nic, ale jsem živý ve tvých rukou. Měl jsi pravdu Martine, měl jsi pravdu. Je to o milosti. A tohle je modlitba, která rezonuje sálem. A nejen sálem, ale strop jí jistě není na překážku…

Martin Smith odložil svůj hermelínový plášť a korunu. Pro českého návštěvníka je to více než jen symbolické gesto, podtrhující poselství písně Kingdom of comfort. Je to naše rozloučení s předními šlechtici křesťanské praise&worship scény. Králové z Delirious? se svým prvním pražským koncertem rozloučili s českým publikem. Příští rok po 17ti letech končí svoji kariéru.

Závěrečná skladba Investigate je zase jakoby návratem do starých dobrých rockových časů. Martin a Stu:G téměř utrhají kytarám struny. Světélka na pódiu jedou jak o život, celá stage se zahalí hustým divadelním dýmem. Nakonec zhasnou světla a pětice kamarádů z Littlehamptonu se úhledně, skoro jako na divadle, postaví na děkovačku. Chytnou se za ramena, jako naši hokejisti v Naganu, a uklání se. Publikum bouří. „Hoši, děkujeme!“ říkám si v duchu. Jste sice typický angláni, ale máme vás rádi jako naše. S Bohem a díky Vám, že jste byli Delirious?…

Tomáš Polívka

PS: Více z interview, včetně odpovědí na otázky Toma Coufala naleznete v únorovém Životě Víry.

Na tento rozhovor jsem se těšil, ale ještě více mě potěšilo, jakým způsobem Jon odpovídal na mé dotazy. Některé odpovědi totiž v sobě ukrývají ještě více otázek, takových, které umí položit jen básník.

Už jsi viděl film Letopisy Narnie: Princ Kaspian?

Ano, viděl jsem ho a dost se mi líbil.

Co se ti na filmu líbilo nejvíce?

Jsem velkým fanouškem C. S. Lewise a myslím, že film docela věrně vystihuje ten příběh.

Když jsi byl ještě malý kluk, četl jsi ty knížky?

Jasně! Můj táta mi taky čítával knížky před spaním. Je super, když to pak můžeš vidět na velkém plátně.

K tomu filmu jsi složil písničku This is Home. Všiml jsem si, že je v ní hodně odkazů na minulost…

Přesně tak. Když jsem psal tu písničku, tak jsem se zkoušel ponořit do toho příběhu a objevit ten příběh taky očima malého dítěte. Psal jsem to v postatě z téhle perspektivy. Je třeba přemýšlet o přítomnosti a nebýt uvězněný mezi minulostí a budoucností. Nelze klamat sám sebe tím, že vkládáš příliš mnoho svého času do minulosti a budoucnosti. Snažil jsem se v té písni sdělit, že je dobré být si vědom minulosti a budoucnosti, ale je třeba hlavně žít naplno v přítomnosti.

Text odkazuje na vzpomínky, které už nemůžeš znovu prožít. Představ si, kdyby zde byla ta možnost. Je nějaká část tvého života, kterou by sis prožil rád ještě jednou?

No člověče, asi bych to nechal jak to teď je. Jednoduše protože si dobře uvědomuju, že teď vím více než předtím. Určitě ještě udělám dost chyb, ale vím, že hodně svých chyb jsem udělal proto, že jsem nevěděl, co vlastně dělám. Jsem si jistý, že i teď dělám chyby, ale doufám, že rostu a učím se.

Skladby od Switchfoot se dostaly i do jiných filmů, Meant To Live byla třeba ve filmu Spiderman 2. Nechtěl by sis zkusit zkomponovat hudbu pro celý film?

Do toho bych se určitě rád pustil. Bylo by pro mě zajímavé spolupracovat s režisérem. Myslím, že často hudebníci a filmoví režiséři přemýšlí dost rozdílným způsobem. S tím bych se určitě musel nějak poprat. Ale byla by to výzva a určitě i zábava.

A jaký by to byl film?

Hledá se Nemo 2. (smích) Nevím, co se týče filmů, moc se tím nezabývám. Myslím, že je důležité, když spolu dobře funguje hudba a obraz.

V těchto dnech vychází poslední EP, ze tvého čtyřdílného sólového projektu. Které roční období máš nejraději?

No, tady v San Diegu se počasí moc nemění…

Nemáte tam vůbec zimu?

Žil jsem v Bostonu, kde bylo chladněji, takže vím, jaké to je. Chtěl jsem říct, že nevím, jestli jsem dostatečně kvalifikovaný, abych se mohl v této záležitosti nějak vyjadřovat, když bydlím v San Diegu. (smích) Ale mým nejoblíbenějším ročním obdobím – ať už je to kdekoli tady ve Státech – je podzim. Myslím, že je to velmi upřímná a ničím nepřikrášlená část roku. Smrt si nachází cestu tímto světem, ale zároveň je to i příprava na znovuzrození na jaře.

V bookletu podzimního EP je malý obrázek kytary s textem „svět vypadá lépe na mé kytaře“. Co to pro tebe znamená?

Vždy je třeba vidět slova a činy. Víš, já jsem vyrůstal ve věřící rodině s židovsko-křesťanskými kořeny. První věc, kterou jsem se naučil o Bohu bylo to, že on je tvůrčí. On svým slovem tvoří svět. Slovo se stává životem a bytím. Podobné je to i v našich osobních životech, když říkáme různé věci, můžeme někoho proklínat nebo chválit. Ať už je to cokoli, spoluvytváříme tím svět kolem nás. Díky hudbě mohu být také součástí toho světa ze slov. A to je pro mě velmi vzrušující.

Cítíš zodpovědnost za to, co lidem ve svých písních sděluješ? Někteří umělci své vnitřní prožitky reflektují právě skrze písničky, ale říkají, že je to jejich osobní věc, co si kdo o tom myslí.

Všichni jsme zodpovědní za to, co děláme a taky máme zodpovědnost za sebe navzájem. Takže zodpovědnost určitě cítím.

Jak jsi vybíral písně pro jednotlivá roční období? Měl jsi už něco napsaného předem nebo jsi do toho šel bez konkrétních představ?

Hodně obtížné bylo, když jsem se snažil přijít na to, jaká ta jednotlivá období jsou. Některé písničky jsem napsal pro konkrétní roční období, jiné jsem prostě přidal, když se tam hodily. Chtěl jsem, aby i produkce byla v duchu těch období. Bylo to docela psychicky náročně, ale moc jsem si to užil. Bylo to něco, co jsem ještě nezkusil.

Můžeme se někdy v budoucnu těšit na další sólové projekty?

Moc se mi to líbilo, tak doufám, že jich bude více.

Jedna z tvých aktivit je projekt Fiction Family. Šeptá se, že deska by mohla vyjít ještě někdy letos. Můžeš k tomu říct nějaké nové informace?

Teď se to muselo trochu odložit, protože jsme dělali na Narnii a pak tady bylo ještě plno jiných věcí. Termín vydání bude pravděpodobně na konci letošního nebo na začátku příštího roku. Jmenovat se to bude Fiction Family a teď se to míchá v Nashvillu. Nahráli jsme to a já to dal dohromady už před nějakým časem v malém pokojíčku. Pak jsme si to poslechli a řekli jsme si: „wow, to je lepší nahrávka, než jsme si mysleli!“ Vzniklo to úplně přirozeným způsobem. Když jsme to nahráli, nikdy jsme si nemysleli, že bychom to vydali. Ale teď to prostě chceme dát ven. Většinou, když dokončíš nahrávání, tak si řekneš: „no jo, užili jsme si to“, ale někdy prostě: „na tom něco je“.

Slyšel jsem, že těchto dnech nahráváte se Switchfoot nové album. Jaké jsou tvé první dojmy?

Je to pravda, právě teď nahráváme. Několik věcí bude jiných, tak trochu experimentálních, hlavně to, jak budeme nahrávat. Právě teď stavíme studio, ve kterém to budeme natáčet. Všichni tím žijeme. Rozešli jsme se před nějakou dobou z Columbia Records. Bylo to rozhodnutí, které jsme udělali hlavně z důvodu využití času. Chceme mít jistotu, že celý nahrávací proces až po vydání alba bude něco, s čím souhlasíme. Když jsme byli u Columbie, lidé tam přicházeli a zase odcházeli tak rychle, že jsme se stěží orientovali, kdo je ještě v našem týmu. Chceme mít v tomhle větší stabilitu.

Takže jste teď nejen hudebníci ale také stavitelé.

No máme dost pomocníků. Moc se těšíme, až to bude hotové. V tom studiu budeme chtít nahrát několik našich dalších desek. Je to kousek od místa, kde v San Diagu bydlíme, nebudeme muset jezdit do Los Angeles. V podstatě jsme zkopírovali všechny nahrávací studia, která se nám líbila. Je moc fajn mít místo, kde můžeme cvičit a zároveň nazývat naším domovem.

V minulosti jste koncertovali třeba v Anglii. Můžeme očekávat, že zavítáte také do oblasti Střední Evropy, do Polska, České republiky nebo Rakouska?

Moc rád bych se to těchto zemí podíval. Snad to bude příští rok. Pokaždé, když jedeme do Evropy, je to dost hektické. Možná si příště to uděláme více pohodovější, užít si trochu volna… Když je ti devatenáct, děláš muziku a nemáš rodinu, je to jiné. Teď už máme své rodiny a je to stále těžší. Ale nějak to vymyslíme a těším se, až se uvidíme.

Já taky. Díky za rozhovor.

- ptal se djmouka

Začali jsme si povídat o jejich místním sboru – CFC (Christian Fellowship Church) v Bealfastu.

Aaron: … CFC má v oblasti chval silnou tradici. Vyrůstali jsme v atmosféře svobody a lidé kolem nás – jako Robin Mark, Jonny Parks a další – nás učili, jak uctívat. Když jsme začínali, tak jsme vlastně byli taková banda kluků, kteří uměli hrát na svoje nástroje a sem tam to i dělali, ale po nějakém čase jsme začali být sami ze sebe vcelku frustrovaní. Začali jsme se učit disciplíně jako kapela, naplno zkoušet a v tomto novém přístupu jsme našli také novou svobodu v uctívání. Hráli jsme víc s přehledem, ale přesto jsme měli cit pro chvíle, kdy Bůh vstupoval do našeho koncertního setu.

Severní Irsko je vážně malé – kamkoliv jdeš, na jakoukoliv akci, bude tam hrát pořád těch samých šest nebo sedm kapel a většinou jsme to byli my, dál kapela Six Star Hotel a DJ and JP. To bylo asi dva roky zpátky.

Pete: Potom jsme v listopadu 2006 jeli na krátkou misijní cestu do Thajska. Byli jsme asi 4 dni v Bankoku, kde jsme vedli chvály a následně jsme vyrazili do města Pattaya, které je absolutně ovládáno sexuálním obchodem. Je tam asi 20 000 prostitutek, nepočítaje prostituty a děti…

Chtěli jsme prostě jenom, když už jsme tam byli – hrát chvály. Měli jsme asi dvouhodinový koncert v nějakém klubu a zhruba třicet křesťanům, kteří přišli s námi, si mezitím objednalo něco k pití. Tak jsme tam prostě hráli worship a jak obsluha v podniku, což byly vlastně prostitutky, tak i návštěvníci, což byli náhodní sexuální turisté z Německa, byli naší muzikou uchváceni. A potom se náš postoj k tomuto městu absolutně změnil; věděli jsme, že On je Králem těchto lidí, že Bůh je Bohem tohoto města.

(rozhovor přerušen – následuje jakási přátelská bitka členů kapely, kteří ve svých dvaceti-něco letech mají zřejmě příliš mnoho přebytečné energie. Když se uklidní, pokračujeme…)

Rick: Nejsme žádní velcí teologové a nestanou se z nás žádní řečníci, ale v určitém bodě se každý z nás rozhodl, že je připraven dělat cokoliv, co po něm Bůh bude chtít. Napjali jsme plachty – a tady jsme zatím skončili. Úplně to nechápeme – naše cesta je poslední dobou jaksi „náhodná“…

Aaron: Žili jsme v bublině – Severní Irsko je bublina. Když Bůh otevřel dveře a my jsme šli za ním, museli jsme se přizpůsobit novému životu, ale zároveň jsou náš domácí sbor, kam patříme a hudba, kterou hrajeme, nerozlučně propojeny. Když píšeš písničky a ani nevezmeš za kliku kostela, pak… no, řekněme, že je mnohem efektivnější být jako autor písní součástí svého místního sboru. To je to, pro co jsme stavění. Naše srdce je jasně pro místní sbory – jasně, že velká pódia jsou skvělá věc – ale to nejlepší na nich je, že to je způsob, jak můžeme navazovat kontakty s místními sbory a spolupracovat s nimi – být součástí toho, co se tam děje.

(Opět následuje pauza, která se tentokrát obejde bez násilí. Probíhá diskuze o hudebním talentu kapely – či jeho nedostatku. Paul Mills, jejich producent, zasahuje.)

Paul Mills: Ta největší věc na tomto projektu, která jej odlišuje od všeho, co jsem kdy dělal, je, že jsem se rozhodl kluky produkovat ještě dřív, než jsem slyšel jedinou notu. Neslyšel jsem ani demo, ani singl, neslyšel jsem je hrát, ale dělal jsem na projektu s Robinem Markem ve studiu, kde pracují Rick s Aaronem. Pak jsme si spolu jen tak povídali a oni mi začali říkat o svém životě. Bylo to zhruba 8 měsíců po tom, co jsem dodělal exkluzivní produkční projekt a modlil jsem se za to, aby Bůh byl mým manažerem, aby mi přivedl do cesty lidi, se kterými mám pracovat, ať jsou velcí nebo malí nebo kdokoliv. Nejsem z těch lidí, kteří věří, že je Bůh naučí řídit auto, ale vážně jsem měl dojem, že mám klukům nabídnout pomoc s natočením alba. Prostě mi to přišlo správné. Neslyšel jsem ani notu, až o pár dní později jsem je viděl hrát v kostele.

Nechtějí být rokové hvězdy. Když mají pódium, tak tam je jen proto, aby mohli šířit evangelium a vést lidi v uctívání. Prostě to jen chtějí sdílet. Prostě jen chtějí být jiní…

Aaron: To je vlastně taky myšlenka, která je za naším názvem. Když jsi v lese, kde jsou samé zelené stromy a všechno se zdá být normální a najednou uvidíš modrý strom (blue tree) – modrá kůra, modré větve, modré listy – upoutá to tvoji pozornost. Jako křesťané jsme povolání k tomu, abychom vyčnívali, abychom byli jiní – jako modré stromy.

(Interview je pomalu u konce, ještě se ptáme, co je v současnosti inspiruje…)

Pete: Jsou to malé věci – hráli jsme jednou ve sboru – měli jsme zkoušku – a kluk z bytu odnaproti přes ulici přišel, sedl si dozadu a poslouchal. Seděl tam a brečel. A přesně o tom to je.

Aaron: Jedna z mých dcer má cystickou fibrózu – a to byl pro mne opravdivý kopanec do koulí (doslova: real kick in the balls:). Jako potom můžu chválit? Vidět lidi, jak postupně odcházení z církve, potom se vrací a zpívají, aniž by měli ještě všechno vyřešené, mě totálně povzbuzuje.

překlad Tomáš Polívka, ROSA
převzato od FIERCE!

Skupina Fono natočila debutovou nahrávku goesaroundcomesaround v roce 1999 v Londýně. První velký koncert odehráli jako předkapela Bon Joviho, následovalo úspěšné evropské a americké turné. V době příprav dalšího alba došlo ke katastrofě: během lesních požárů v Kalifornii přišla kapela o svou zkušebnu i studio. K tomu všemu navíc díky špatné smlouvě s nahrávací společností nemohla kapela téměř dva další roky nic dělat. V roce 2007 se vše změnilo, přišla nová deska a koncertní šňůra.

Jen pro představu, co někdy obnáší komunikace s médii, uvádím schválně i doslovný přepis začátku rozhovoru, kde je dobře patrné, že časový posun mezi Evropou a USA je jedna z méně příjemných věcí, se kterou se musí někdy umělec vypořádat (interview probělo po 18. hodině našeho času):

Tady Marek z musicmix. cz, internetových stránek o křesťanské muzice, s kým mluvím?

Ahoj, tady je Del Currie z Fono. Rád tě slyším.

Ahoj! Volám z Evropy, kolik je teď u vás hodin?

Teď je tady 9.20.

Tak to jsi se před chvílí probudil, že?

No, dnes mám na pořadu dne samé rozhovory. Tenhle je už třicátý první a na telefonu jsem už od pěti ráno.

No to teda nezávidím.

Jo už se těším, až se znovu natáhnu.

Ok, snad tě moc neunavím.

Na obalu vašeho posledního alba jsou figuríny polepené červenou páskou, znamená to něco?

Je to spíše o těch figurínách. Deska se jmenuje Too Broken To Break (Příliš zlomení na to prolomit). Myšlenka toho alba je o tom, že každý prožívá ve svém životě různé věci, problémy, různé těžkosti. My jsme pak jako ty figuríny. Schvováváme se za ten plastový zevnějšeka tváříme se, že je vše v pořádku. Někdo řekne „čau, jak se máš“ a my odpovíme „jasně, mám se skvěle, díky za optání“. I když je to jinak. A ta páska symbolizuje to, že mlčíme o tom, co se v nás děje a neříkáme lidem kolem nás, jak se doopravdy cítíme. Ale každý má nějaký problém nebo něco s čím bojuje. Může se jednat o finanční problémy, mezilidské vztahy, prostě každý si něčím prochází. My bychom chtěli tyhle věci přivést na povrch, aby lidé věděli, že tady jsou tyhle problémy. Chceme povzbudit lidi k tomu, aby se tomu postavili čelem a nesnažili se bojovat sami za sebe. Já i ty máme své problémy. Je třeba je řešit a ne se schovávat.

Když jsme těch problémů, na svém první albu jste měli skladbu Burn (spálit). O několik měsíců později jste pak doslova přišli o všechno při požáru. Není to tak trochu ironie?

(smích) Jsi první, koho to v této souvislosti napadlo. Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval. Je to velmi zajímavá souvislost a dost se mi to líbí.

Úryvek z textu písně Burn:

Take this life / vezmi tento život
It’s all I have to give / je to vše, co mohu dát
Knock me down / sraz mě k zemi
I never wanted this pride / nikdy jsem netoužil po téhle pýše
Tie my hands / svaž mé ruce
So I can do no wrong / abych nemohl dělat špatné věci
Blind my eyes / zaslep mé oči
With the fire in my mind / ohněm v mé mysli
You burn me up, you burn me / celého mě spal

Ano, je pravda, že nám vyhořelo naše nahrávací studio, včetně celého vybavení. Přišli jsme o naše kytary, zesilovače, bicí a master nahrávky našeho chystaného EP alba. Oheň to všechno pohltil a ten oheň se stal skutečností.

Když jste pak chystali materiál na novou desku, začali jste od začátku nebo jste se pokusili vzpomenout si na to, o co jste přišli?

Ne, začali jsme úplně znova z ničeho. Ty písničky se nám v té době už zdály staré, od toho požáru totiž uplynul rok. V té době se toho pro nás hodně měnilo, vyvíjeli jsme se, takže jsme začali pracovat na úplně nových věcech, které pak nakonec vedly k albu Too Broken To Break.

Jak se vám v té době podařilo dostat k lidem jako Chris Sheldon (producent Radiohead, Pixies anebo Foo Fighters – pozn. red.) nebo Alan Sanderson (produkoval např. Rolling Stones anebo Green Day – pozn. red.), kteří vám pomohli s písničkami?

Alan Sanderson nám míchal zvuk a k němu jsem se dostali přes kamaráda jiného kamaráda. Pak nás slyšel jeden chlápek, co pracoval s Goo Goo Dolls a díky němu jsme dostali další kontakt. Chris Sheldon je náš hudební hrdina, míchal třeba zvuk pro Foo Fighters. Když jsme připravovali desku, udělali jsme si takový seznam lidí, na které bychom se chtěli obrátit a Chris Sheldon byl na prvním místě. Když nám přislíbil spolupráci, bylo to pro nás velmi potěšující. Práce s ním byla naprosto skvělá. Všechny věci, které se nám na jeho přístupu líbily dokázal přinést i do naší hudby. Myslím, že odvedl skvělou práci.

A právě tohle jím produkované album si mohou lidé poslechnout zcela zdarma. Když jste nabídli desku Too Broken To Break na internetu ke stažení, víte kolik lidí si to už od září 2007 stáhlo?

Myslím, že je to momentálně kolem 50 000 stažení, což je úžasné. Další a další lidé si to album stahují každý den.

Odkud se vzala ta myšlenka, že vydáte desku úplně zdarma?

Milulé léto jsme o tom začali přemýšlet. Byli jsme dost dlouho mimo a potřebovali jsme rychle dostat hudbu zpátky k lidem, dát o sobě vědět. Nechtěli jsme, aby lidé platili 10-15 dolarů za cédéčko, když jsme chtěli aby to hlavně slyšeli. Tak jsme to dali na naše webové stránky. Ale taky víme, že musíme myslet i na lidi, kteří chtějí mít v ruce CD, takže ta možnost tady také je.

Myslíte, že se to nějak projevilo? Začalo třeba na vaše koncerty chodit více lidí?

Určitě. Kdybychom to album jen prodávali, museli bychom se zabývat i náklady na propagaci, tisk a tak dále. Nemyslím si, že by to za tak krátký čas mohlo slyšet tolik lidí. Teď mají tu možnost a když se jim to líbí, tak přicházejí na naše koncerty.

Mohl bys říci, kdo stojí za H5D Records, které album vydalo?

To je náš vlastní label. Když o nás ztratila zájem nahrávací společnost, tak jsme se rozhodli, že už nebudeme znova upisovat naše životy další nahrávací společnosti. Založili jste tedy naši vlastní společnost a o všechno se staráme vlastníma silama, včetně zařizování distribuce. V Evropě distribuuje naše album Fierce!, máme smlouvu taky v Japonsku. Je fajn, že se nemusíme zodpovídat ze své práce nikomu než sobě samým.

Dlouho jste nebyli v Evropě. Plánujete se tady někdy v blízké době podívat?

Myslím, že někdy v srpnu bychom měli přijet na čtyři týdny a odehrát pár koncertů. Ještě nemáme plán, ale snad to vyjde.

Díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů.

Já taky děkuji.

Nahrávku Too Broken To Break si můžete stáhnout ve formátu mp3 přímo ze stránek kapely.

Ahoj Kevine! Moje první otázka je více o zeměpisu než o muzice. Víš něco o České republice? Jako kde zhruba leží – Evropa, Asie, Afrika…

(smích) … jasně, vím, že je v Evropě … (smích) … já jsem dokonce byl párkrát v Praze.

Vážně!?

Jo, vlastně jsem tudy párkrát projížděl sám autem a myslím, že je to opravdu nádherná země. Jasně, že bych rád přijel a odehrál nějaké koncerty.

Kdy jsi byl v Praze?

To bylo asi před dvěma lety a také ještě o něco dřív. Vlastně jsem napsal písničku, která je na albu The Imposter (2004), o dívce, kterou jsem potkal v Československu. Je to docela legrační – tuhle písničku jsem napsal, když jsem na ní čekal na Václavském náměstí v Praze. No – nikdy jsem tam nezpíval „Československo“ poněvadž to je na písničku moc dlouhé. Ta písnička se jmenuje STAY.

(pozn.: Nutno říci, že po této odpovědi jsem byl trochu na větvi)
Co člověk musí udělat pro to, aby se stal křesťanským umělcem, který ovlivní generaci po celém světě, jako se to povedlo tobě?

No, asi být v pravém čase na pravém místě. Hudba hovoří sama za sebe. Když jsme byli DC Talk, tak nikdo nic takového jako my nehrál – a myslím, že proto tam byl ten vliv. Já jsem na to samozřejmě absolutně hrdý a užili jsme si spoustu zábavy – bylo to dobré…

Když srovnám to, co jste hráli s DC Talk s tvojí poslední deskou The Blood – řekl bych, že jsi prošel určitým kreativním posunem…

To je záměrně. Tohle (The Blood) je pro mne takový zvláštní projekt, něco jiného, než co obvykle dělám a hodně jsem chtěl vzít ty staré písně a představit je novému publiku.

Myslíš, že můžeš promluvit k mladé generaci skrze gospel a blues?

Gospel a blues je hudba, která vydláždila cestu rock’n’rollu a r’n’b. Takže kdokoliv, kdo nebere gospel, tomu uniká obrovský kus hudební historie.

Mimochodem – co vlastně posloucháš ty sám v současnosti?

Velmi alternativní hudbu. Jsem velmi vybíravý. Teď zrovna mám v iPODu kapelu „TV on the Radio“ a také se mi líbí kapela Black Angels z Texasu. Ale pořád jsem také velkým fanouškem těch známějších jako například Beatles, the Reed, taky Boba Dylana.

Když už mluvíme o těch známých – na tvém starším albu „Stereotype Be“ můžeme nalézt velmi zajímavá jména jako Adrian Belew nebo Tony Levin – jak ses vůbec dostal ke spolupráci s těmahle chlapíkama z kapely King Crimson?

Adrian vlastně přišel za mnou a nabídnul mi, že bude produkovat moje album. Vcelku jsme se spřátelili a tak Adrian přizval Tonyho. S Tonym to bylo skvělé – a já myslím, že je to možná nejlepší basák na světě. Taky jsme tam měli Matta Chamberlaina, který hrál na bicí – takže to byl opravdu dobrý team.

Další otázka je také trochu nehudební. Ty a tvoje rodina jste zapojeni v charitativní organizaci Mission of Mercy a plánujete jet do Afriky – jak vaše plány pokračují?

Chtěli bychom jet do Afriky později tento rok. Rádi bychom navštívili několik různých míst – jistě se více budete moci dovědět na mojí webovské stránce. Také spolupracujeme s organizací Mocca Club, což je další organizace, které pracuje v Africe. Chceme pomáhat, kde můžeme a být u toho, možná přizvat další lidi. Afrika jistě není jediná oblast, která potřebuje pomoci. A jestli budu moci nějakým způsobem pomáhat, tak to udělám – a to je také, co se mi líbí na Mission of Mercy.

Představ si, že by ses stěhoval do nového města a mohl si vybrat mezi tím chodit do sboru typu Hillsong anebo do malého, tichého konzervativního kostela – kam bys šel?

Šel bych do jeskyně. Četl bych si Bibli, mluvil s Bohem v jeskyni a byl bych strašně šťastnej!

Rád bych ti položil další otázku. Předem se za ní musím omluvit, protože se tě na tohle už určitě ptali asi tak tisíckrát – ale já se prostě musím zeptat. DC Talk – jaké jsou možnosti, že se dáte dohromady, pojedete spolu na turné anebo natočíte nějaké písničky?

Já si myslím, že to je velmi pravděpodobné. Nejsem si jist, kdy – ale garantuju, že se to stane. Vím, že nějaká koncertní šňůra s DC Talk je prostě nevyhnutelná. Mám za to, že všichni z nás si myslí, že bychom to měli udělat pro fanoušky, pro lidi, kteří by nás rádi slyšeli – a taky myslím, že by to bylo dobré i pro naše rodiny. Myslím, že se to prostě stane. A Praha by určitě měla být jedním z míst, kde bychom hráli, protože my jsme se opravdu nikdy nesnažili hrát ve východní Evropě a to je mě osobně líto. Já jsem fanoušek východní Evropy a hodně jsem to tady procestoval. Cítím, že je to něco, co jsme opomenuli.

Tak to by bylo úžasné…

Kde myslíš, že bychom v Československu – v České republice měli hrát? Kam bychom měli jít?

To je úplně jedno. (pozn.: v této fázi jsem byl už absolutně na větvi – což pouze ilustruje fakt, že se naše role v interview otočily To je jedno. Kam přijedete, tam přijdou lidi. A určitě nejenom lidi z Čech a Slovenska, ale možná i z Polska, Ukrajiny, Maďarska…

Já jsem hrál v Polsku, hrál jsem v Maďarsku, nehrál jsem v Rusku a v Česku. A myslím, že bychom se měli zaměřit na Česko, protože to mi zní nejlépe.

Tak to by bylo úžasné… (pozn.: tep 130, hladina Adrenalinu, Endorfinu a bůhvíčehoještě neměřitelná, možnosti komunikace silně omezeny)

Díky kámo za rozhovor.

Taky díky za rozhovor, ať ti Bůh žehná – a jestli budete hrát v Praze, no tak to z toho asi budou fanoušci v nebi…

Tak za tím půjdeme. A možná třeba ještě jako sólo koncert. Budu chtít po společnosti, která mne zastupuje v Evropě, aby mi dohodli co nejvíc koncertů.

Tak díky za interview.

Díky a měj krásný den.

S Kevinem Maxem hovořil Tomáš Polívka (hudební vydavatelství ROSA)

Ahoj kluci, jak je?
Achoj, jakse mathe? Dopry ten!

Waw, tak takovou češtinu jsem opravdu nečekal!
Smích. Už jsme u vás jako doma!

Kluci, dřív tomu asi bylo jinak, ale hodně mladých už neví, kdo nebo co byla kapela Dust. Pamatujete si vaši první návštěvu u nás?
Jasně. Hráli jsme na festivalu Kristfest, a měli jsme s sebou i náš první release, Yellow Tape (žlutou kazetu/pásek).
Tehdy jsem ještě ani moc „neuměli hrát“. Bylo to myslím 95/96 rok.

Takže vás potěší, když Vám řeknu, že ten Yellow tape mám doma, stejně tak jako mých pár kamarádů?
Ty jo, tak to fakt není možný! Fakt to ještě máš! Wow. (Smích)

Jasně, že mám, je to skoro relikvie! Jsou tam písničky, které budu mít rád nejen já, ale i mnoho jiných lidí už pořád. Třeba Sam. song!
Jo, bylo tam pár dobrých písniček, často se nás lidi ptají, proč už je nehrajem, ale my už ani nevíme jak. To byla minulost a my rosteme a měníme se nejen jako lidi, ale i jako muzikanti. Není to tím že bychom nějak „stárli“ ale hudba se mění. I když určitě tam pořád najdeš něco z „původního“ hraní.

Najde se hodně lidí, kteří ani neví, že jste změnili jméno. Proč jste změnili název na Verra Cruz?
Na to je jednoduchá odpověď. Protože je na světě asi 980 jiných kapel, které se jmenují dust ). Nakonec jsme ani nevěděli co si dát za jméno, ale moje žena byla půl roku v Brazílii a přivezla si tričko s nápisem Verra Cruz. Je to tam myslím název nějakého místa. Ale taky by to mohlo znamenat něco ve smyslu pravda a kříž. Ale popravdě jsme v tom nehledali nějaký hlubší smysl. Prostě Verra Cruz.

Co váš vztah k naší zemi a našim fanouškům? A jak to srovnáváte s lidma v Británii a ve státech?
Českou zem a Čechy máme strašně rádi. Máme tam za ty roky mnoho opravdových přátel. Rádi k vám jezdíme hrát, protože čeští fanoušci s námi komunikujou na jiné úrovni. Koncerty jsou úplně super. Perfektní atmosféra, je to prostě radost hrát. Opravdu. Tohle nikde jinde nezažíváme. U nás nejsme nějak známá kapela, ale to nic nemění na tom, jak se k nám chovají lidi v Čechách. V Anglii máme svoje fanoušky, ale Čechy pro nás budou vždycky speciální místo, a budeme se tam rádi vracet. Hele, nemluvili jsme spolu už na Kristfestu?

Mluvili, ptal jsem se vás tehdy, proč už nehrajete staré šlágry ) Bylo to po koncertě, popravdě jeden z nejlepších co jsem kdy zažil. Můj kamarád mě musel pomáhat odejít, zablokoval jsem si při skákání krční páteř, byla tam i moje sestřenice. Její první koncert, ze kterého byla úplně na větvi.
Tak vidíš, proto máme rádi české fanoušky. (Smích)

Ale zpět k vám. Plánujete v blízké budoucnosti návštěvu u nás? A hráli jste i v našich klubech „na vlastní pěst“?
Plánujeme a hráli. Čekají nás nějaké festivaly, jeden určitě u vás. Dělali jsme turné po Nizozemí , a hráli jsme i v Čechách. Nebylo to špatné, ale byli jsme příliš unavení, a stálo nás to hodně peněz, které se nevrátily zpět. Chce to lepší organizaci, ale i tak bychom do něčeho podobného asi nešli.

Zpět k vašemu novému CD, jak dlouho jste nahrávali a masterovali. Měli jste všechno připraveno nebo jste i improvizovali?
Popravdě jsme měli připravenou asi tak polovinu písniček a zbytek jsme psali a nahrávali až v průběhu. Všechny práce nám trvali asi 3 měsíce. Největší kus práce jsme udělali ve studiu u Smithe (frontman kapely Delirious?). Takže to byla příjemně strávená doba ).

Je zajímavé, že hodně kapel dneska používá extrémě dlouhé názvy pro sebe, svoje album i písně na něm, ale u vás vidím, že to tak není. Proč?
Nevíme. ) Pro nás není důležitý, jak to vypadá před lidma jen naoko. Má to dávat opravdový smysl. Innocence se jmenuje tak jak se jmenuje, protože to je přece ústřední téma. Nevinej není nikdo sám za sebe. Tu svoji „nevinost“ jsme získali skrze kříž a o tom to celé je.

Toužili jste někdy po smlouvě s nějakým velkým nahrávacím studiem, společností?
No, tahle otázka nám občas visí nad hlavou, ale nevím jestli by nás někdo vůbec chtěl. A kdyby chtěl, nevím, protože by to pro nás nemuselo být dobrý, nemyslíš? Zatím je nám fajn. Nejde nám o prachy, protože jinak bysme mohli dělat něco uplně jinýho. Jsme Bohu vděční, že můžem hrát. Radši než na velký věci myslíme na to, jak to co děláme zasáhne lidi v srdci.

Tak to je super, přál bych si, aby bylo míň „Cheesy Jesus“ kapel, které by nahradila nejen poctivá muzika, ale i ta pravá motivace. Myslím že to vám na začátku nechybělo, a nechybí vám to ani dnes. Mějte se kluci. A díky!
Díky, opravdu moc, to je pro nás nejlepší odměna, slyšet něco takovýho. Bůh ti žehnej.

Dostali jsme (v ROSE) pre-release Vašeho nového CD. Mohl bys svými slovy popsat hlavní téma tohoto alba?

To hlavní téma a také název alba je Kingdom of Comfort (Královstvní pohodlí). Během posledních dvou až tří let jsme měli úžasné možnosti jako skupina hodně cestovat na různá místa. Začali jsme navštěvovat chudé a více rozvojové země jako Indie, nedávno jsme byli v Kambodži a taky jsme navštívili spoustu míst v Africe, kde jsme viděli hodně chudoby a je to pro nás výzva. Vyvstalo nám mnoho otázek ohledně našich životů, toho, čemu věříme a toho, o čem si myslím, že je důležité. Hodně písniček z této nahrávky hovoří o těchto věcech. Na západě žijeme pohodlný život – neudělali jsme si vlastně ten náš život příliš pohodlný? A co s tím můžeme dělat?

Jak jsi říkal, hodně jste poslední dobou cestovali. Z vašeho hlediska jako muzikantů – je veliký rozdíl mezi hraním v Evropě a např. v Jižní Americe?

Úžasné je, že doopravdy to není velký rozdíl. A to je skvělá věc na cestování. Když cestujeme, tak se vždy snažíme jít do církve a na cestách po světě jsme poznali, že všude jsou lidé, kteří jsou zapálení pro Boha a touží po něm. A když jdeš do některých zemí, tak se setkáš s lidmi, kteří hluboce chápou svobodu, kterou dostali, když se stali křesťany – to jsou zvlášť země, kde je hodně chudoby nebo útlaku. A vidět tyto lidi společně chválit (vzhledem k tomu, že uctíváním vyjadřujeme vděčnost) a vidět jejich vděčnost za to, co Bůh udělal v jejich životech je něco úžasného.

V České Republice jste hráli zatím jednou v roce 2006 na festivalu Color of Ostrava – pamatuješ si ten koncert, dokážeš se na něj vzpomenout mezi množstvím koncertů, které jste odehráli?

Ano, pamatuji si ho velmi dobře. A pro nás je to významná vzpomínka. Hlavně díky tomu, že publikum bylo převážně nekřesťanské a my máme takové akce opravdu moc rádi. Vždycky jsme cítili, že naše hudba má být nejen pro lidi uvnitř církve, ale také mimo církev. A mít možnost v Čechách hrát pro velké publikum lidí, kteří neznají Krista bylo pro nás velmi vzrušující a opravdu jsme si užili každou minutu a moc rádi bysme zase někdy přijeli…

No, ona tam byla taky banda křesťanů pod pódiem a řekl bych, že dost z nás přišlo o hlas, když jsme zpívali písničku History Maker…

Super (smích)… Strašně rádi bysme byli znova pozvaní a ten festival byl taky moc dobrý.

Budete někdy v blízké budoucnosti hrát v Čechách či okolí?

Ano, 6. června budeme hrát na křesťanském festivalu Lumen na Slovensku.

Jistě smutnou zprávou pro fanoušky je, že Smeezer (Stuart Smith) opouští kapelu. Už jste začali hledat jeho náhradníka?

Ano. Už máme jednoho kluka, který byl měl Stewa nahradit, je to taky náš kamarád, který se připojí ke kapele v květnu. Jinak jsme pochopitelně velmi smutní, že Stew odchází – byl s námi od začátku a hráli jsme spoustu let, ale je prostě čas na další období v jeho životě a my určitě budeme hrát dál. Stu s námi bude naposledy hrát v dubnu v Austrálii.

Zpíváš – nebo zpíval jsi někdy svým dětem některou vaši písničku jako ukolébavku na dobrou noc?

To ne. Nevzpomínám si, že bych to někdy udělal. Já nechci, aby moje děti měly noční můry, takže jim nezpívám. Ten problém není v písničkách, ale v tom, že já zpívat neumím. Kdybych jim já zazpíval, určitě by je to dost rozrušilo…

Mohl by jsi sdílet něco, co Bůh udělal ve Tvém životě nebo v životě kapely?

Ano. Myslím, že naše poslední nahrávka v podstatě vypráví příběh toho, co Bůh udělal v našich životech. Vidět věci, které jsme viděli v některých zemích je pro nás veliká výzva. A v podstatě to upevní tvoje odhodlání a přesvědčení, takže si uvědomíš víc než kdykoliv předtím, že každý den v životě se počítá. Žít každý den naplno. Jestli zrovna cestujeme do Indie nebo jestli jsme zapojení v našem sboru, v našem sousedství doma, vždy chceme být opravdoví v tom, co to je být křesťanem a následovat Ježíše, ať to znamená cokoliv.

Jak se za Vás můžeme modlit jako vaši fanoušci nebo ti, kdo Vás podporují?

Prosím modlete se, aby pro nás Bůh stále otevíral dveře. Abychom stále měli tu skvělou příležitost působit v mnoha různých oblastech a modlete se, abychom byli pod ochranou na cestách, kdy často opouštíme naše rodiny, které necháváme doma. To by bylo skvělé. Díky za tuhle otázku.

Díky Time za Tvůj čas, děkuji za interview. Díky za to, že jsi Delirious?, jste skvělí a jste pro nás povzbuzením…

Díky, rád jsem s tebou mluvil.

Tomáš Polívka
ROSA